Krok vpřed

4. července 2015 v 13:53 | ms. K |  Moje zóna
Sedím, přemýšlím a kapky potu s sebou sbírají mé poslední myšlenky a nápady. Snad, jako by mi braly i city. Když si v hlavě promítám poslední měsíce mého života, vidím trosku. Trosku, která se upínala na rychleztrácející se naděje a svými emocemi s sebou nechala cloumat, čímž přicházela o všechno, co jí do zmíněné doby přinášelo sílu.
Nikdy jsem nebyla "od přírody" silný člověk. Situace, které se kolem mě míhaly, mi přinášely hrsti nových emocí, kapesníky plné slz a fotografie prázdných úsměvů, které se však zdály přinejměnším přesvědčivé. Stejně však jako lidské srdce není prázdné a chladné, ani mé city nevydržely, po tom všem, tvářit se zamrzle jako na fotografiích. Měly snad až příliš velkou ptořebu se projevit, projevit se z člověka, který slovy příliš své cítění neodhaluje. Všechno mé zoufalství vyplouvalo na povrch způsobem, který pomáhal lépe porozumět i sama sobě.
Vím, že tisíce lidí nepochopí, o co se jedná, dokud to nezažijí, ale vy, co jste nejednou (ale i jednou) sáhli bolestivě na své tělo, pochopíte. Porozumíte těm pocitům, které se hromadí ve vás a pak, jako bouřící sopka musí vyplout na povrch, protože mráz v této situaci už nemá šanci. Přichází obleva všech dob a vy chápete ...

Dnes na mě nezbývá ani stopa po mrazivém ledu. I přesto, že opuštění bolí, nyní vím, že to všechno mi dává důvod jít vpřed. Jít vpřed a dokázat i sama sobě, že bolest je jen poháněcí silou k radosti. K nové radosti, která mě opět posune výš.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.