
Navěky, navždy a napořád. Slova, útočící na mě snad ze všech stran. Snaží se získat mou přízeň a každým, i nepatrným, střetnutím našich pohledů, uvíznou v mé mysli a tam vytvářejí nepřeberné množství beznadějných nadějí, na které se upínám a vidím hvězdu na slunečné obloze. Tak velkou moc slova mají. Přecházím od ničeho k neexistujícímu, což mi poskytuje alespoň dočasnou útěchu. Ta však zhasíná. Pomalu, ale zhasíná. Mně opět nezbývá nic jiného, než pokračovat dál.
Navěky, navždy a napořád. Snadnější, než jít a bojovat. Zůstaneš tady se mnou NAVĚKY, NAVŽDY a NAPOŘÁD. Slyším to raději, tu planou naději. Pro mě lepší, než ztracené vzpomínky.