Navěky, navždy a napořád. Slova, útočící na mě snad ze všech stran. Snaží se získat mou přízeň a každým, i nepatrným, střetnutím našich pohledů, uvíznou v mé mysli a tam vytvářejí nepřeberné množství beznadějných nadějí, na které se upínám a vidím hvězdu na slunečné obloze. Tak velkou moc slova mají. Přecházím od ničeho k neexistujícímu, což mi poskytuje alespoň dočasnou útěchu. Ta však zhasíná. Pomalu, ale zhasíná. Mně opět nezbývá nic jiného, než pokračovat dál.

Navěky, navždy a napořád. Snadnější, než jít a bojovat. Zůstaneš tady se mnou NAVĚKY, NAVŽDY a NAPOŘÁD. Slyším to raději, tu planou naději. Pro mě lepší, než ztracené vzpomínky.

"Hudba je nejdokonalejší typ umění: neprozradí nikdy svoje tajemství."

- Oscar Wilde

Není pro mě osvobozujícího pocitu, než vnímání energie a síly, která se line každým tónem a každým slovem z hudby mých oblíbených písní. Nemám zdaleka vyhraněný žánr, nebo vlastně ano ... Co mají všechny mé oblíbenkyně společného?

Energii, která sounáleží s mou duší a mým momentálním rozpoložením. Není nad pocit, při kterém všechny své emoce přenesu do hudby. V tom mžiku všechny mé negace ztrácí na původní váze a zůstávají uzamčené v oblíbené písni. Zatímco pozitiva mají šanci vyplout na povrch. To je má oblíbená píseň.

Dospěla jsem? Je to více, než-li hodina, ale méně, než deset let, kdy poprvé první článek spatřil světlo (možná tmu?) blogu bullying. Článek, který měl tu odvahu potopit se do mé duše a na povrch vynést to, co cítím a co se uvnitř mě skrývá. Pocity paniky, strachu a bezmocnosti nad svým vlastním životem, vlastním světem. Přesně toto popisoval. Popisoval? Možná se toho za více, než hodinu, ale zároveň méně, než deset let, moc nezměnilo a stále popisuje stejné opakující se pocity, které znám pouze já a nikdo jiný jimi neprozře z důvodu pevné bariéry, ohraňující můj svět.