I nenávist je možné milovat.

1. března 2011 v 13:20 | ms.K |  Povídky

Den, co den vídala na ulici spousty zvláštních lidí. Od beznadějných individuí se ztracenou duší, přes nešťastně zamilované osoby až po bezdomovce uspokojující se myšlenkou v naději a víru. Byla podobná těmto míhajícím se postavám za okny jejího pokoje, ale i přesto byla výjimečná. Přesvědčovala svou duši tím, že život je zlý a nespravedlivý i když v hloubi duše věděla, že tomu tak není. Jen měla vlastní svět se svými vlastními pravidly a zákony. Nikdo ji však nechápal. Občas se někdo objevil, aby její opuštěnou duši politoval, ale brzo z jejího života stejně rychle odešel, jako se objevil. Stejně tak, jako se Slunce každý večer ztrácí z našeho obzoru. Nenašla nikoho, kdo by ji utěšil v nejhorších chvílích, kdo by ji přátelsky objal, řekl ,,Pomůžu ti!" a vnesl ji do života alespoň část té myšlenky v naději a víru, která by ji povznesla vzhůru nad hořké vzpomínky. Vlastně, co jí teď zbývá?? Dostala takový ten příjemný pocit, který začíná v žaludku stoupá do očí a mění se v slzy štěstí a radosti z nového života, ale zároveň z opuštění starého zžalostněného světa. Byla obklopena tmou a tichem. I když.. Hrobové ticho přerušovala kapající, blýskající se voda osvětlená nedalekým světlem.. Nezbylo jí nic jiného než jít, žít nový život na novém světě..
Život je příliš krátký na to, abychom se obávali, že uděláme nějakou chybu..
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.